Kdo čekáte nějaký normální stránky, tak jste tu špatně… Asi jsem nikdy nebyl normální, z čehož plyne, že ani tenhle web nikdy normálním být nemůže… Veselosti se tady nikdo nedočká, poněvadž můj život veselý není. Tenhle web je vlastně obrazem mého života.  Života člověka, který je na světě tak nějak navíc… Pro nikoho nic neznamená, jak sám říkám, života  kůlu v plotě.  Jasně, bylo období, kdy jsem si myslel, že jsem něco víc, než dobře opracované dřevo, trčící v poli. To je ale už dávno. Sem si tehdy ještě myslel, že pro lidi ze školy něco znamenám, jsem přítel, kterého potřebují. Jo, věci nejsou tak růžové, jak se zdají… Byl jsem vlastně jen tím, kdo udělá práci za jiného. Za „přítele“. Všichni za mnou chodili, když potřebovali s něčím pomoci, poradit… A já se bláhově domníval, že to je to kamarádství. Že až budu někdy potřebovat já, oni pomůžou… Tak to přeci v přátelstvích chodí.

Ale čas mně pootevřel oči. Vlastně oči mi otevřel odchod ze základky. Nevím asi jsem doufal, že si někdo vzpomene, ale jediným, kdo si vzpomínal sem byl já. Doufal jsem, že někdo zajde a poptá se jak se mám. Ale nikdo, vlastně jo dvě OPRAVDOVÝ kamarádky, si vzpomněli. Ale mimo nich, nikdo! Když jsem se pokusil o nějaký rozhovor přes sms byla většinou odpověď: „Kdo jsi.“  Byl jsem bez milosti vymazán z adresářů. Je možné, že jsem jim všem jenom překážel. Mno asi jsem něco provedl, něco za co jsem trestaný samotou…

Víte láska, je věc bez který se žít nedá… o to víc mě mrzí, že se mi obloukem vyhýbá. Možná že jí nejdu dostatečně naproti. Copak jsem jedinej, kterej zůstane sám. Proč???  Život je nicotný, když není někdo, kdo by člověka vzal za ruku a pohladil jej, Někdo, kdo je s tebou, když je ti smutno. Osoba, která nemá strach říct: „Miluji tě. Jsi pro mě všecko.“  Chtěl bych najít někoho takového. Dívku, se kterou bych se měl čemu smát. Měl bych někoho, na koho bych se mohl spolehnout.

Láska se mi ale vyhýbá. Když přijde, tak se mi ihned mílovými kroky vzdaluje. Je většinou jednostranná. Možná díky tomu je pro mě svět černobílý… Pohled na lásku se mění… láska je zlo, kterému se nedá uniknout. Je to bolest, která mě každodenně trápí. Je to nekonečný smutek, který je součástí mého života. Smutek, bez kterého bych to snad už ani nebyl já. Láska je ohněm, který hřeje, do té doby, dokud jsou na něj dva. Jeden člověk, sám samotinkej nemůže ten oheň udržet pod kontrolou. Oheň pak začne pálit a působit nesnesitelnou bolest… Nechá již navždy následky… Vždyť lide jsou andělé s jedním křídlem a létat mohou pouze tehdy, mají-li jeden druhého… Proč se tedy já musím držet stále při zemi. Nemohu vzlétnout a krásné se prohánět v oblacích… Nemohu se předhánět s větrem v nezvratných výšinách a těšit se z lásky… Jsem odsouzen zůstat sám a nepochopen… Zůstat navždy tím, jenž nepoznal sílu vztahu dvou lidí, kteří nemohou jeden bez druhého žít a radovat se ze života. Můj život je obrovská propast, na jejímž dně skončily všechny pokusit o to nezůstat sám… Hrozně moc bych chtěl lásku dávat a přijímat, ale žádná se nezdá být nadosah. Jsem zoufalcem svého osudu… Mnozí si jistě řeknete, že jsem jeden z mnoha. Že jsem jenom magor, kterej tady zbytečně tesá řádky do kamene. Možná že máte pravdu. Možná…

Co když už tady zítra nebudu… Co když chci alespoň jednou vědět, co je to láska. Pak budu spokojen a můj život bude alespoň z části naplněn. Pak budu moci říct: „Nežil jsem zbytečně, poznal jsem co je to láska…“  Už stokrát jsem měl chuť to všechno zabalit, vykašlat se na všechno a říct celýmu tomu podělanýmu světu sbohem… Kdybych to zabalil, nikdo by si nevšiml, že už tu nejsem. Možná by se někomu ulevilo, že je víc prostoru k jeho seberealizaci a já bych tady zbytečně nepřekážel. Nikdo by nevěděl že jsem byl, nikomu bych nechyběl… I přes to všechno doufám, že na světě existuje alespoň jeden človíček, kterýmu není můj život volnej…Který by byl ochotnej se mnou procházet nástrahami života a bít se se mnou o každý nádech… Že se najde někdo kdo se nebude bát říct i mně: „Miluji tě.“ Pro někoho pár písmen, pro jiného celý život…